Testimonials

Dějiny papežství, můžeme také říci dějiny papežů, jsou ojedinělým fenoménem ve světové historii. V prvním okamžiku věřící katolík myslí na nástupce apoštola sv. Petra, kterému Kristus svěřuje své malé společenství s pověřením, aby posiloval víru svých bratří. Bezesporu, že tento rys v dějinách papežství byl zachován, ale my můžeme a musíme pozorovat, jak se toto dílo rozrůstalo v historii a jakým způsobem tento úřad nástupce sv. Petra dostával podobu, jakým způsobem se vtělil do jednotlivých historických etap. Vezmemeli první nástupce apoštola Petra, tak se setkáváme s otroky, propuštěnci, lidmi, kteří vykonávají své poslání bez jakéhokoliv úřadu, symbolů a insignií. Přesto již ve druhém a třetím století, v době pronásledování církve, která se šíří všemi směry ve středomoří, překonává i onu hranici mezi národní židovskou tradicí a multietnickým prostředím. Toto papežství třetího století je papežství již významné organizace, která nejenom zabezpečuje hlásání evangelia, ale také slaví bohoslužby v domech, či na hřbitovech v katakombách. Zajišťuje i sociální a ekonomický život svých komunit, především je to pomoc chudým i vykupování z otroctví.Milánským ediktem se římští biskupové stávají výraznou institucí, kdy vystupují na církevních shromážděních. V době procesu od náboženské svobody ke státní církvi v době císařů Justiniána a eodosia jsme svědky, že velká část římského obyvatelstva z pragmatických a kariérních důvodů přestupuje ke křesťanství. Z čehož jsou zneklidněni významní církevní učitelé ale i generace věřících, kteří pro svoji víru trpěli často od těch, kteří pak přicházejí, aby zaplnili velké císařské baziliky. Záchrana města Říma na základě intervence sv. Lva Velikého u Attily, když hrozilo, že Hunové toto město Západořímské říše dobudou, proměnila římského biskupa, nástupce apoštola Petra, na otce města, papeže. Skutečnost, že císařové sídlí na Východě v Konstantinopoli a západní v Ravenně, vytvoří podklad pro stále rostoucí autoritu římských biskupů. Po zániku Západořímské říše se církev ujímá správy tohoto území v tom smyslu, že zajišťuje sociální chod, školství, částečně i zdravotnictví, ale i administrativu. V tomto smyslu se římský papež dostává do výrazné pozice proti patriarchálním stolcům na Východě a především jeho postavení jako jediné autority je ve velkém kontrastu proti cařihradskému patriarchovi, který je v roli „hradních kaplanů“. Korunovace Karla Velikého na římského císaře znamená plnou rehabilitaci barbarských národů Keltů, Germánů a Slovanů v evropském prostoru. Musíme uznat, že mnozí v následujících staletích přestávají vidět roli papeže jako nástupce apoštola Petra, a jeho úlohy, aby v církvi upevňoval její víru. Proměňuje se také šat, symboly a insignie papeže, vyjíždí na bohoslužbu na bílém koni, tak, jak vyjížděli císařové. Na jeho oděvu se objevují symboly a insignie císařské moci. Vyvrcholením tohoto procesu je ona tiára, tedy pokrývka s třemi korunami. Svatý Bernard píše svému bývalému novici papeži Evženu III.: „Spíše v tobě vidím císaře, než vikáře Kristova.“ Nelze však upřít, že tato papežská autorita sehrála důležitou roli v duchovním životě samotné církve. Především byla onou hlubokou oporou inkulturace evangelia, pomáhala vytvořit geniální symbiózu mezi Biblí a antickou kulturou a vzdělaností s respektováním kultur zmíněných barbarských národů. Toto postavení papežství přechází od středověku, renesanci a baroka do moderní doby. Víme, že renesanční papežství upadlo do teritoriálních italských mocenských sporů. Právem mu můžeme vytýkat mnohé, ale zůstává jedna skutečnost, za kterou jsme mu vděčni, a to především za vybudování Říma.

Říma Michelangelova, Berniniho, Rafaelova… Tedy i tento kulturní podíl nelze přehlédnout. Také pak ale pochopíme kritiku a odpor ze strany zaalpských národů a jejich volání po jednoduchosti, prostotě a navrácení prvořadé úlohy duchovního vedení. Papežství obrozené Tridentským koncilem hledá novou cestu jako jednotící prvek v zápase o integritu hranic křesťanské Evropy. Musí také hledat, a ne snadno a vždy rozumně, cestu koexistence v dobách vzniku západního schizmatu a i po něm. Devatenácté století je dobou účtování s papežstvím, především s jeho symbolikou autority a moci. Zajetí papeže císařem Napoleonem I. vyvolává představu úplného zániku papežství, a mnozí tehdy říkají, že tato instituce smrtí papeže skončí. Ano, neskončilo papežství, ale muselo projít očistnou cestou, včetně ztráty papežského státu a jsme svědky toho, jak se především postavou Lva XIII. vrací papežství znovu a jako duchovní autorita nachází své místo v celosvětovém společenství.Dvacáté století zastihuje papeže jako obhájce míru v době první světové války, konkrétně v případě sv. Pia X. a Benedikta XV., kdy pochopitelně staví tomuto papeži mírotvorci pomník v Istanbulu. Jsme však svědky toho, že papežství vede zápas proti totalitním ideologiím dvacátého století, fašismu, nacismu a komunismu, jak v případě Pia XII., tak Pavla VI. A také Jana Pavla II., který se zaslouží o pád říše zla, jak nazýval sovětský tábor Ronald Reagan. Autorita současného papeže Františka i jeho obliba nás přivádí do jednadvacátého století, kde i v případě papežství se potvrzuje, že svět není totožný s Evropou, a že také evropské křesťanství uvolnilo místo ostatním kontinentům. To se výrazně projevuje i v symbolech a insigniích papeže Františka.Myslím, že chvíle přemítání nad těmito medailemi dovolí bystrému pozorovateli přemýšlet o dějinách náboženství, kultury, politických a společenských zvratech, ale také i o hodnotách, na kterých stojí náš kontinent a svět. To jsou kořeny, které přináší Boží zjevení, mezi řekami Eufratem a Tigridem, na Sinaji, či v Palestině s centrem, kterým je Jeruzalém. Hovořímeli o papežství, tak víme, že pahorky Jeruzaléma, tak jako Athény a Řím, vytvářejí základ, z kterého vyrůstá Západní civilizace, která je matkou přírodovědeckého a technického rozvoje, který je motorem současné globalizace. Žehnající ruce těchto nástupců apoštola Petra nám připomínají slova toho, který ho do úřadu povolal. Slova Ježíše Krista, který povolal Petra: „Co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim“. Myslím, že toto je devíza, pomocí které můžeme řešit problémy současného globalizovaného světa.

Vždy vieme len jedno, že umelec alebo umelkyňa, ktorí si postavia pred seba nejaké predsavzatie, vlastne otvárajú pred sebou nádherný svet ľudskej invencie a tvorivosti. Akademická sochárka a medailérka Ľudmila Cvengrošová sa v posledných rokoch venovala nádherným skupinovým projektom, z nich je naozaj vzácny cyklus vládcov a panovníčok z rodu Habsburgovcov, ktorých korunovali v Dóme svätého Martina v Bratislave v časoch, keď naše hlavné mesto bolo niekoľko desaťročí aj hlavným mestom Uhorského kráľovstva. Príkladom ďalšej takejto nádhernej a invenčnej výzvy je súbor kolorovaných reliéfov s motívmi žien, ktoré sa nejakým významným skutkom zapísali do histórie, či sa už prejavili ako vládkyne, teda panovníčky na trónoch, alebo ako svätice, ktoré skutkami a príkladným životom zaujali ostatných ľudí; boli to však aj ženy, ktoré preukázali odvahu a neskrotnú túžbu presadiť sa. Napokon je tu posledná výzva, ktorej volaniu podľahla naša skvelá výtvarníčka – je to cyklus Pápeži v dejinách. Pre mňa ako predsedu vlády Slovenskej republiky je však veľkou poctou, že práve akad. sochárka Ľudmila Cvengrošová dostala v jubilejnom roku 2000 príležitosť spodobiť tvár slovanského pápeža Jána Pavla II. Túto veľkú poctu zvládla naša jedinečná slovenská umelkyňa tak, ako ju poznáme: s úžasnou akríbiou a poctivosťou. Preto ma ani neprekvapuje, že najnovší Cvengrošovej projekt Pápeži v dejinách na miniatúrnom priestore siedmich medailí zobrazuje 134 portrétov rímskych pontifikov, od pápeža Petra až po súčasného pápeža Františka. Som poctený, že môžem do tejto knihy prispieť niekoľkými riadkami a vyjadriť svoju hlbokú úctu našej vzácnej slovenskej umelkyni Ľudmile Cvengrošovej. My Slováci sme už raz takí, že si obvykle všímame umelcov až vtedy, keď sú už na konci tvorivých síl, alebo ak už nie sú medzi nami. Teším sa, že si prácu akad. sochárky Ľudmily Cvengrošovej všimol už prezident Slovenskej republiky Doc. JUDr. Ivan Gašparovič, ktorý jej roku 2007 udelil Rad Ľudovíta Štúra. Práve Štúr bol príkladom osobnej oddanosti a nezištnej lásky k slovenskému národu, a preto sa teším, že aj táto útla žena s veľkým tvorivým srdcom dostala ocenenie od Slovákov ešte za života. Tak to má byť!

Vážení priatelia, aj keď mám dlhoročné vydavateľské skúsenosti z iných oblastí, prostredníctvom spoločnosti AXIS MEDIA vstupujem po prvýkrát do prostredia medailérskej tvorby. Dôvodov pre toto rozhodnutie bolo niekoľko. Téma, ktorá presahuje hranice nielen Slovenska, ale aj Európy. Originálne spracovanie akademickej sochárky pani Ľudmily Cvengrošovej, úžasnej a milej umelkyne. Krásny text pána biskupa Viliama Judáka. Edícia „Pápeži v dejinách“ je v takomto rozsahu svetový unikát. Dôkaz, že máme potenciál ponúknuť dielo, ktoré svojím poslaním stiera hranice. Doslovne aj obrazne. Nádherné spracovanie drahých kovov a do najmenších detailov vypracované miniatúry určite zaujmú nielen zberateľov, ale každého, komu je táto téma blízka. Aj keď ide o limitovanú edíciu, som presvedčený, že sa dostane ku všetkým, ktorí si chcú pripomenúť dôležitú súčasť historickej kontinuity a kresťanskej civilizácie. Som rád, že som sa mohol stať súčasťou tohto ojedinelého projektu a verím, že či už medaily, alebo táto krásna kniha budú dobrou správou o nás vo svete a o svete v nás.