Dominik kardinál Duka

Dějiny papežství, můžeme také říci dějiny papežů, jsou ojedinělým fenoménem ve světové historii. V prvním okamžiku věřící katolík myslí na nástupce apoštola sv. Petra, kterému Kristus svěřuje své malé společenství s pověřením, aby posiloval víru svých bratří. Bezesporu, že tento rys v dějinách papežství byl zachován, ale my můžeme a musíme pozorovat, jak se toto dílo rozrůstalo v historii a jakým způsobem tento úřad nástupce sv. Petra dostával podobu, jakým způsobem se vtělil do jednotlivých historických etap. Vezmemeli první nástupce apoštola Petra, tak se setkáváme s otroky, propuštěnci, lidmi, kteří vykonávají své poslání bez jakéhokoliv úřadu, symbolů a insignií. Přesto již ve druhém a třetím století, v době pronásledování církve, která se šíří všemi směry ve středomoří, překonává i onu hranici mezi národní židovskou tradicí a multietnickým prostředím. Toto papežství třetího století je papežství již významné organizace, která nejenom zabezpečuje hlásání evangelia, ale také slaví bohoslužby v domech, či na hřbitovech v katakombách. Zajišťuje i sociální a ekonomický život svých komunit, především je to pomoc chudým i vykupování z otroctví.Milánským ediktem se římští biskupové stávají výraznou institucí, kdy vystupují na církevních shromážděních. V době procesu od náboženské svobody ke státní církvi v době císařů Justiniána a eodosia jsme svědky, že velká část římského obyvatelstva z pragmatických a kariérních důvodů přestupuje ke křesťanství. Z čehož jsou zneklidněni významní církevní učitelé ale i generace věřících, kteří pro svoji víru trpěli často od těch, kteří pak přicházejí, aby zaplnili velké císařské baziliky. Záchrana města Říma na základě intervence sv. Lva Velikého u Attily, když hrozilo, že Hunové toto město Západořímské říše dobudou, proměnila římského biskupa, nástupce apoštola Petra, na otce města, papeže. Skutečnost, že císařové sídlí na Východě v Konstantinopoli a západní v Ravenně, vytvoří podklad pro stále rostoucí autoritu římských biskupů. Po zániku Západořímské říše se církev ujímá správy tohoto území v tom smyslu, že zajišťuje sociální chod, školství, částečně i zdravotnictví, ale i administrativu. V tomto smyslu se římský papež dostává do výrazné pozice proti patriarchálním stolcům na Východě a především jeho postavení jako jediné autority je ve velkém kontrastu proti cařihradskému patriarchovi, který je v roli „hradních kaplanů“. Korunovace Karla Velikého na římského císaře znamená plnou rehabilitaci barbarských národů Keltů, Germánů a Slovanů v evropském prostoru. Musíme uznat, že mnozí v následujících staletích přestávají vidět roli papeže jako nástupce apoštola Petra, a jeho úlohy, aby v církvi upevňoval její víru. Proměňuje se také šat, symboly a insignie papeže, vyjíždí na bohoslužbu na bílém koni, tak, jak vyjížděli císařové. Na jeho oděvu se objevují symboly a insignie císařské moci. Vyvrcholením tohoto procesu je ona tiára, tedy pokrývka s třemi korunami. Svatý Bernard píše svému bývalému novici papeži Evženu III.: „Spíše v tobě vidím císaře, než vikáře Kristova.“ Nelze však upřít, že tato papežská autorita sehrála důležitou roli v duchovním životě samotné církve. Především byla onou hlubokou oporou inkulturace evangelia, pomáhala vytvořit geniální symbiózu mezi Biblí a antickou kulturou a vzdělaností s respektováním kultur zmíněných barbarských národů. Toto postavení papežství přechází od středověku, renesanci a baroka do moderní doby. Víme, že renesanční papežství upadlo do teritoriálních italských mocenských sporů. Právem mu můžeme vytýkat mnohé, ale zůstává jedna skutečnost, za kterou jsme mu vděčni, a to především za vybudování Říma. Říma Michelangelova, Berniniho, Rafaelova… Tedy i tento kulturní podíl nelze přehlédnout. Také pak ale pochopíme kritiku a odpor ze strany zaalpských národů a jejich volání po jednoduchosti, prostotě a navrácení prvořadé úlohy duchovního vedení. Papežství obrozené Tridentským koncilem hledá novou cestu jako jednotící prvek v zápase o integritu hranic křesťanské Evropy. Musí také hledat, a ne snadno a vždy rozumně, cestu koexistence v dobách vzniku západního schizmatu a i po něm. Devatenácté století je dobou účtování s papežstvím, především s jeho symbolikou autority a moci. Zajetí papeže císařem Napoleonem I. vyvolává představu úplného zániku papežství, a mnozí tehdy říkají, že tato instituce smrtí papeže skončí. Ano, neskončilo papežství, ale muselo projít očistnou cestou, včetně ztráty papežského státu a jsme svědky toho, jak se především postavou Lva XIII. vrací papežství znovu a jako duchovní autorita nachází své místo v celosvětovém společenství.Dvacáté století zastihuje papeže jako obhájce míru v době první světové války, konkrétně v případě sv. Pia X. a Benedikta XV., kdy pochopitelně staví tomuto papeži mírotvorci pomník v Istanbulu. Jsme však svědky toho, že papežství vede zápas proti totalitním ideologiím dvacátého století, fašismu, nacismu a komunismu, jak v případě Pia XII., tak Pavla VI. A také Jana Pavla II., který se zaslouží o pád říše zla, jak nazýval sovětský tábor Ronald Reagan. Autorita současného papeže Františka i jeho obliba nás přivádí do jednadvacátého století, kde i v případě papežství se potvrzuje, že svět není totožný s Evropou, a že také evropské křesťanství uvolnilo místo ostatním kontinentům. To se výrazně projevuje i v symbolech a insigniích papeže Františka.Myslím, že chvíle přemítání nad těmito medailemi dovolí bystrému pozorovateli přemýšlet o dějinách náboženství, kultury, politických a společenských zvratech, ale také i o hodnotách, na kterých stojí náš kontinent a svět. To jsou kořeny, které přináší Boží zjevení, mezi řekami Eufratem a Tigridem, na Sinaji, či v Palestině s centrem, kterým je Jeruzalém. Hovořímeli o papežství, tak víme, že pahorky Jeruzaléma, tak jako Athény a Řím, vytvářejí základ, z kterého vyrůstá Západní civilizace, která je matkou přírodovědeckého a technického rozvoje, který je motorem současné globalizace. Žehnající ruce těchto nástupců apoštola Petra nám připomínají slova toho, který ho do úřadu povolal. Slova Ježíše Krista, který povolal Petra: „Co chceš, aby jiní činili tobě, to čiň ty jim“. Myslím, že toto je devíza, pomocí které můžeme řešit problémy současného globalizovaného světa.